Poznání naší tváře je dúležité, jestli si ju chceme obhájit...
Vaše příspěvky, připomínky, otázky, přání, stížnosti... (všecko jen smysluplné a k tématu) pište na adresu: moravska.orlica@gmail.com

Červen 2010

Paradoks slovenské vlády

28. června 2010 v 22:46 | Alda |  Úvahy, fejetony, názory a také podobné
Slovensko, Slováci sú pro Moravany synonymem pro spřátelenou zemi, národ. Mnozí Moravané považují Slováky za sobě vúbec nejbližší národ, mají k nim ještě blíže než k Čechúm. A vztah Slovákú k Moravanúm se mně zdá také velice dobrý, dúkazem možú být například komentáře na fejsbúku, kde Slováci zdraví "moravské bratia" a nabádají je, aby vytrvali ve svojich snahách za obnovení národní identity. V tomto duchu také k účastníkúm posledního Svíčkového pochodu PS Moravané (tohoto roku koncem února) hovořil slovenský host. A slovenská vláda je pro Moravany dúležitá tím, že od roku 1994 oficiálně uznává moravskou národnost a Moravany jako jednu z národnostních menšin ČR. A to i přes nátlak české vlády.
Včil však Moravané narážejí ve svojem vztahu ke Slovensku - a předvšeckým právě k oné vládě, která uznává moravskou národnost - na významnou překážku. Nedávno proběhla zdělovacími prostředky správa o odhalení sochy velkomoravského panovníka Svatopluka na Bratislavském hradu. Sama socha již je dost kontroverzní, bo jejím tvúrcem je bývalý významný sochař období normalizace, akademický malíř Ján Kulich. Právě toto bylo aj dúvodem protestu třech desítek slovenských umělcú. Z moravského hlediska je však dúležitější postoj slovenských politikú, kteří se odhalení zúčastnili. Ti prohlásili, že Svatopluk byl slovenským králem, Velká Morava byla prvým slovenským státem a její centrum leželo v Bratislavě, kde sídlil aj Svatopluk. Toto tvrzení se však naprosto nezhoduje se známými dějinami Velké Moravy - a upozornili na to aj slovenští historici.
Tímto však "slovakizace" moravských dějin (tento termín bych si podovolil převzít od pana Aleše Macka, který mně k tomuto tématu poslal několik článkú a bez něhož by tento článek mohl jen těžko vzniknout, čili mu patří múj velký dík) nekončí. Pro příklad uvádím několik tvrzení, které sú součástí slovenské učebnice dějepisu "Dejiny Slovenska a Slovákov" od prof.  Milana Ďurici. Možete teda vidět, že slovenské děti se učí moravské dějiny - ale tyto sú jim předkládány jako dějiny slovenské.

Teda:

"Názov "Moravania" je čisto zemepisnej povahy a nemohol sa vzťahovať na nijaké iné slovanské etnikum okrem Slovákov, vtedy na tomto území neboli iní Slovania"  (8. str.)

"Král Slovákov Rastislav sa obrátil na byzantského cisára Michala III. so žiadosťou, aby mu poslal biskupa a učiteľov, ktorí by jeho slovenskému ľudu hlásali evangelium…" (9. str.)

"Pápež…Metodovi…zveril bulu  "Sláva Bohu na výsostiach"…ktorou úradne potvrdil slovenský jazyk ako bohoslužebný…" (12.str.)

"V pápežovej listine je Metod označený ako "moravský arcibiskup"…Pod zemepisným názvom Morava sa tu rozumie západná časť etnického územia Slovákov." (13. a 14. str.)

A to je právě ten paradoks, o němž hovořím. Slovenská vláda na jednu stranu scela správně uznává moravskou národnost. Avšak na druhou stranu tím, že moravské dějiny prezentuje jako slovenské, ju vlastně popírá. Co včil bude dál? Može toto vést ke strátě dúvěry Moravanú ve Slovensko?

AKTUALIZACE DNE 20. ČERVENCE 2010:
Na slovenském spravodajském vebu SME. sk jsem objevil tento článek psaný slovenským archeologem. Obsahuje velice zajmavé znalosti o našich nejstarších dějinách a taktéž upozorňuje na škodlivost falšování dějin a vyznívá velice smířlivě vúči Moravanúm. Čtěte teda tu:

Naděje pro černovírský vojenský hřbitov

27. června 2010 v 22:23 | Alda |  Zajmavá místa
Aj možná vy, kdož bydlíte v Olomoucu, byste vojenský hřbitov v městské části Černovír blíže Farmaku nehledali. Jedná se sice o kulturní památku, ale je scela zapomenuta, opuštěna a chátrá. A přitom je černovírský hřbitov vyjmečný - prvý vojenský pohřeb se tu konal už v roku 1869 a do roku 1945 tu bylo pohřbeno odhadem až pět tisíc vojákú mnoha národností. Jen v prúběhu prvé světové války tu pohřbili 3200 vojákú - aj třeba po dvouch aj více do jednoho hrobu. Nebyli rozlišeni podle národnosti nebo hodnosti, ale podle svojí víry - hřbitov měl kromě části, kde sú pohřbeni vojáci římskokatolického a evangelického vyznání, aj části pro pravoslavné, židovské a islámské padlé (dovčil se však z těchto zachovala jen část islámská).Po roku 1945 se tu rovněž pohřbívalo, počty však nésú přesně známy.
Už od 50.let se však o hřbitov nikdo nestará. Kříže z litiny byly ukradeny, zmizela aj většina náhrobních kamenú. Poslední zbylé se strácejí v rozrústajícím se pleveli a nápisy na nich sú většinou jen obtížně čitelné. Za vrchol neúcty k těm, kdož sú tu pohřbeni, považuju to, že si z hřbitova lidi aj někdy dělají černou skládku odpadu...
Včil se však vojenský hřbitov dočká rozsáhlé rekonstrukce, která má být zahájena v druhé polovici tohoto roku. Vypravil jsem se tam teda dneska, abych zachytil, jak hřbitov včil vypadá - a že té rozsáhlé rekonstrukce je vskutku potřeba.

Zdroj: Sedmička, číslo 16, roč. II., čl. Kříže zmizely. A stoleté hroby vojáků z celé Evropy zarůstají plevelem

hrbitov1
Už samotný vstup (jeden z několika) púsobí schátrale, opuštěně...

hrbitov2
I na této mohyle se zub času silně podepsal.

hrbitov3
Jeden z nemnoha zachovalých náhrobkú pomalu zarústá trávou a plevelem.

hrbitov4
Aj tento pohled dokládá neutěšený stav hřbitova.

hrbitov5
Mohyla s púlměsícem označuje islámskou část hřbitova.

hrbitov6
Náhrobky na islámské části hřbitova se rovněž strácejí v trávě.

hrbitov7
V severovýchodní části hřbitova se náhrobky dochovaly jen ojediněle.

Do Tovačova... na nádraží!

10. června 2010 v 15:45 | Alda |  Zajmavá místa
Tento článek je určen předvšeckým pro příznivce železnic, ale tovačovské nádraží stojí za vidění aj těm, kdo se o vlaky příliš nezajmají - a do malebného hanáckého města přijedou třeba kvúli prohlídce významného zámku nebo na tradiční výlov místních rybníkú.
Tovačovské nádraží bylo postaveno jako koncová stanice místní, 11 kilometrú dlouhé dráhy Kojetín - Tovačov, jejíž provoz byl zahájen 1. září 1895. Výstavba této trati trvala rok a púl. Zajmavostí je, že přes Tovačov měla púvodně vést aj dráha z Olomouca do Nezamyslic (podle požadavkú prostějovských radních v roku 1867). O stavbu trati Kojetín - Tovačov se nejvíce zasloužili bratři Guttmanovi, velkoprúmyslníci, kteří počátkem 90.let 19. staletí otevřeli v Tovačovu cukrovar.
Na trati měla od začátku provozu jasnou převahu nákladní doprava, která vzrostla po roku 1945 zahájením těžby štěrku nedaleko Tovačova, na místu bývalé dědiny Skašov.  Ke štěrkovnám byla v roku 1952 otevřena asi 3 kilometry dlouhá odbočka, která se na vlastní trať  napojovala za Lobodicemi. Osobní dopravě sloužily (kromě tovačovské stanice) aj (ve směru do Kojetína) zastávky Oplocany, Lobodice a Uhřičice obec.
Rozvoj silniční dopravy v prúběhu 70. let vedl k postupnému rušení osobních vlakú, až byla osobní doprava zastavena úplně  v roku 1981. Po roku 1989 se objevilo několik pokusú o její obnovu, žádný však nebyl dotažen až do konce. Nákladní doprava postupně v prúběhu 90.let upadala, včil (asi od roku 2006) však zažívá svoje znovuzrození. Toto se však týká předvšeckým  úseku  Kojetín -  Lobodice - skašovské štěrkovny. Do samotného Tovačova zajíždí asi jeden manipulační vlak za měsíc. Do prosinca roku 2006 však tu egzistovala dopravní služba - ve stanici se nacházel výpravčí, který řídil provoz celé tratě. Včil je tovačovské nádraží takzvaným nákladištěm. Nehlídaná budova se teda može snadno stát cílem vandalizmu.
Já osobně jsem se na tovačovské nádraží poprvé vydal v roku 2007, o jeho egzistenci jsem však věděl už dlouho předtím. Vydal jsem se tam na kolu a od té doby jsem tam byl už několikrát, jezdím tam každým rokem. Jednou se mně poštěstilo jet tam aj vlakem - egzistuje občanské združení Kroměřížská dráha (KMD), která pořádá příležitostné jízdy zvláštních vlakú. Ty sú pro železniční příznivce už skutečnou lahúdkou. Kdo se chcete  také jízdy zúčastnit, tu odkaz: http://www.prototypy.cz/tovacovka/vlaky.php, kde možete najít přehled nejbližších jízd.

Zdroj: stránky KMD, čl. "Příběh tovačovské trati od počátku až do současnosti"

tovacov1
Budova tovačovského nádraží - celkový pohled

tovacov2
Kolejiště (pohled směrem do Kojetína) - scela vlevo je kusá kolej, sloužící údajně k občasné vykládce uhlí. Kolej scela vpravo néni užívána vúbec a od ostatních kolejí je odpojena.

tovacov3
Vstup do bývalé čekárny

tovacov9
Interiér bývalé čekárny - kamna vypadají vcelku zachovale...

tovacov10
Okénko bývalé výdejny jízdenek

tovacov7
Příjezdem zvláštního vlaku nádraží alespoň občas ožije!

tovacov8
... a ještě jednou! K nádraží skrátka patří vlak, cestující...

tovacov4
Přejezd u bývalé zastávky Oplocany na okraji Tovačova (zhruba 1 km od tovačovského nádraží). Scela vpravo možete vidět torzo budovy zastávky. Bylo tu aj nástupiště, ale v roku 1990 bylo rozebráno.

tovacov6
Odbočka do skašovských štěrkoven vypadá docela užívaně (koleje sú lesklé).

tovacov5
Staniční budova v Lobodicích (zhruba 3 km od tovačovského nádraží). Vedle tovačovského nádraží je to poslední zachovalá stanice této tratě. Včil je aj obydlena.





Bludov - místo posledního odpočinku Žerotínú

8. června 2010 v 15:07 | Alda |  Zajmavá místa
Následující fotky mně jako doplněk k mojemu článku "Karel starší ze Žerotína - Největší Moravan?" poslal PhDr. Jiří Kvapil. Tímto mu chcu za ně poděkovat. Osobně jsem Bludov dovčil nenavštívil, tož to budu muset co nejdříve napravit - a snad tam aj udělat další fotky. Zatím teda tyto fotky od PhDr. Jiřího Kvapila:

Bludov1
Žerotínská hrobka, kde sú uloženy aj ostatky Karla staršího

Bludov2
Bludovský kostel sv.Jiří, k němuž je žerotínská hrobka připojena

Bludov3
Spustlá žerotínská sýpka mezi Bludovem a Šumperkem, v níž s pomocí Žerotínú nalezl údajně na přechodnou dobu svúj úkryt Jan Amos Komenský

Bludov4
Erb Žerotínú na vnější straně jižní stěny hrobky


Otevřený dopis redakci časopisu Národního osvobození

8. června 2010 v 14:50 | PhDr. Jiří Kvapil a Aleš Macek |  Úvahy, fejetony, názory a také podobné
moraviste
Otevřený dopis redakci periodika NÁRODNÍ OSVOBOZENÍ (Č.SL.OBEC LEGIONÁŘSKÁ)

Dostal se mi do rukou článek z letošního 10.čísla Vašeho periodika Národní Osvobození "Moravisté v Brně odstranili českého lva". Autor Dr.J.Jaroš Nickelli.
V textu užívá výraz moravisté. Na internetových stránkách Wikipedie jsem jeho význam nedohledal, soudím tedy, že moravista je člověk, který se zabývá literaturou moravských autorů, případně moravskými nářečími, jako bohemista se zabývá literaturou českou, germanista literaturou německou atd. V tomto smyslu jsem tedy moravista, protože se profesionálně zabývám studiem literatury moravských básníků a spisovatelů. Jestli ovšem pan doktor užívá slovo moravista pejorativně ve smyslu obyvatel Moravy, a z kontextu jeho dopisu je zřejmé, že je to myšleno právě tak, pak ovšem jako Moravan, jako obyvatel této historicky a kulturně nesmírně významné země v centru Evropy, musím protestovat.

Ústava České republiky začíná slovy "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ..." . Být moravským vlastencem, patriotem, hlásit se k zemi, kterou milujeme a jejíž existenci máme zakotvenu v Ústavě, je zajisté správné.  Požadovat, aby se na stožárech se státní vlajkou České republiky vedle symbolů  dalších zemí tvořících tuto republiku objevovala vedle českého lva i moravská orlice není nikterak neústavní! Jestli se ale pan doktor domnívá, že tímto požadavkem byla naplněna podstata trestného činu, proč čeká, až někdo podá (cituji) "k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na tento akt"? Došlo-li k trestnému, či dokonce (cituji) "protiústavnímu" činu, pak je přímo jeho povinností podat trestní oznámení, a to v úřadovně Policie ČR nebo na nejbližším Státním zastupitelství. Proč to má za něho udělat někdo jiný, jak píše a doufá?

Ve výčtu státních symbolů České republiky uvádí pan doktor českou státní hymnu a vedle ní i píseň z Fidlovačky, to je z umělecky nepříliš cenné hry J.K.Tyla z raně obrozenecké doby. Buď  jedno, nebo druhé: hymna je hymna, a úryvek z frašky je úryvek z frašky. Česká hymna z této písně sice vznikla, ale byla  upravena a také patřičně zharmonizována a zinstrumentována, aby vyznívala důstojně. Nebudeme  snad vstávat a stát v pozoru, když se v divadle ozvou první tóny písně, kterou na slavnosti pražských ševců zpívá slepý houslista v zaplátovaném obleku. Či snad ano?

Na závěr: nejsem členem Moravského národního kongresu, který požadoval, aby namísto malého státního znaku byl na vrcholu stožáru státní znak velký, kde je vedle českého lva i moravská orlice. Nejsem členem politické strany Moravané ani žádné jiné promoravské organizace. Nejsem žádný moravský šovinista. Jsem jen jeden z lidí, kteří žijí na Moravě, cítí se být Moravany a požadují pro obyvatele této země práva, jež jim náležejí. Kde žije pan doktor Jaroš Nickelli? V Čechách?



                                                                                 PhDr.Jiří  K v a p i l

Poznámka: PhDr. Jiří Kvapil užil možnosti uveřejnit svoje stanovisko aj na mojem blogu, za což mu děkuju. Ponechal jsem jeho tekst v také formě, v jaké mně ho PhDr. Jiří Kvapil poslal a proto ho aj uvádím jako autora. Přišel mně eště jeden taký otevřený dopis, jehož autor, Aleš Macek, reaguje na stejný článek. Připojuju ho teda níže a jméno jeho autora přidávám jako autora tohoto článku. Aleši Mackovi za jeho příspěvek děkuju.

Na základě příspěvků v časopise NÁRODNÍ OSVOBOZENÍ č. 10/2010, vydávaného Československou obcí legionářskou, jsem nucen vyjádřit svůj kategorický nesouhlas s prezentovanými postoji Dr. J. Jaroše Nickelliho a Mgr. L. Jarošové.

Úvodem se zmíním o meritu záležitosti, kterou je nesouhlas výše uvedených, patrně členů organizace Československá obec legionářská, s požadavkem Moravského národního kongresu o odstranění dvou symbolů území Čech, tedy lva, z koncových částí vlajkových stožárů při pomníku prezidentu Československé republiky, Dr. Edvardu Beneši, před budovou právnické fakulty v moravské metropoli, tedy v Brně. Pro úplnost uvádím, že aktérům Moravského národního kongresu bylo ze strany Magistrátu města Brna vyhověno.

Dr. Jaroš se velice negativně vyjadřuje k postupu členů Moravského národního kongresu a celou záležitost dokonce považuje za protiústavní, neboť mezi uzákoněné státní symboly České republiky patří například tzv. malý znak, který zabírá pouze obraz českého lva, tudíž nevidí problém v jeho umístění u pomníku prezidenta Edvarda Beneše. Musím oponovat faktem, že atributy tohoto státního úvaru nezohledňují všechny jeho země. I tzv. velký státní znak, sestávající ze čtyř polí, není svými symboly zcela vyvážený. Po zániku České a Slovenské federativní republiky, při utváření nového státního útvaru, tedy České republiky, v roce 1992 či 1993, nebyli všichni jeho obyvatelé, především na historickém území Moravy, příznivě nakloněni ke kodifikování současného názvu tohoto územně ohraničeného celku, jeho hymny a dalších sounáležících prvků. Především se musím zmínit o neoddiskutovatelném faktu, že po revolučních událostech roku 1989 většina obvyvatel Moravy očekávala obnovení samosprávy svojí země, která tu měla místo zhruba 1200 let (!) a zrušena byla až komunistickým protiústavním krokem v roce 1948 (zákon 280/1948 Sb.). Namísto toho byly v roce 2000 vytvořeny sociálně-inženýrské regiony, jenž jsou kopií celků, uvedených ve funkčnost v roce 1949. Za jedenáct let (1960) byly tyto nepřirozené obvody samotnými komunistickými "designéry-kreativci" pro svoji neefektivnost zrušeny a nahrazeny většími...

Ve zmiňovaných letech počátku porevolučních devadesátých let, dnes již minulého století, státní instituce braly na vědomí nutnost obnovy zemského zřízení, což dokládá i to, že FS ČSFR na 28. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 9. května 1990 přijalo toto usnesení (č. 212): "Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky považuje zrušení země moravsko-slezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko-centralisitcké praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy, a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti."

Zcela oprávněné snahy o vzkříšení země moravsko-slezské tedy nebyly naplněny, naopak zcela udusány a tento neblahý trend čechizace moravského regionu trvá doposud, notabene graduje do nehorázné podoby - moravské prvky jsou nazývány českými, z mnohých sdělovacích prostředků je území Moravy překrýváno termínem Čechy, v sítích školských zařízení není o bohaté moravské historii rovněž žádná zmínka, obdobně jako za komunistické éry o záležitostech tzv. první republiky, například jejím druhém prezidentu, Dr. Benešovi... Tato nespravedlnost nemalého formátu má také za následek tu skutečnost, že obyvatelé Moravy jsou nuceni žít na nižší úrovni než lidé sousedních Čech, především hlavního města Prahy, což potvrzuje také studie evropského statistického úřadu EUROSTAT z února roku 2009. Další ochuzení této věci je možno shledat v psychologicko-sociologickém úhlu pohledu, ze kterého vychází ten fakt, že pokud jedinec nemá povědomí o prostředí, ze kterého vychází, je tím do určité míry ochuzen ve svém duchovním rozhledu či eventuálně dokonce i osobnostním vývoji.

Autorka druhého příspěvku, Mgr. Jarošová, je velice pohoršena postojem Moravského národního kongresu a svůj článek dokonce zakončuje silně emotivním, poněkud prozaičtějším vyjádřením, o slzách z očí sochy zakladatele Československa, Tomáše Garrigue Masaryka, před brněnskou lékařskou fakultou. V této souvislosti musím uvést slova oné významné politické osobnosti, kterými se vyjádřil k zemi, z níž sám pocházel: "... moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní."

Dále se paní Mgr. Jarošová ironicky vyjadřuje k příklonu Moravanů k rakouskému habsburskému soustátí. Osobně mi nejsou známy projevy takovýchto výrazných sympatií, ale na sousední Rakousko musím adresovat chválu ve věci respektování samosprávného zemského zřízení zemí této alpské republiky a rovněž tak jejich historických symbolů...

Celá věc je tedy patrně většinovou částí členů Československé obce legionářské považována za tzv. žabomyší válku. Svými fakty uvedenými v tomto dopise jsem chtěl přispět k objasnění této mylné domněnky. Na samý  závěr svojí zprávy se zmíním o znaku Vaší organizace, který pokrývají symboly celkem čtyř zemí, na rozdíl od jednoho, jenž měl neprávem vévodit ve dvojím provedení při pomníku v moravské zemské metropoli...

Aleš Macek

                                                                         

Rosprava na obranu jazyka moravského

4. června 2010 v 17:23 | Alda |  Úvahy, fejetony, názory a také podobné
Od roku 2006 egzistuje občanské združení Ústav jazyka moravského (dále užiju jen skratku ÚJM), jehož posláním je kodifikace (teda: utvoření pravidel) spisovné moravštiny. Snahy ÚJM se - kromě jistého pozitivního ohlasu - setkávají aj s rospačitostí Moravanek a Moravanú, s nepochopením, odmítáním takých snah jak něčeho zbytečného. Na následujících řádkách se vám pokusím objasnit, proč považuju vznik spisovné moravštiny za dúležitý činitel zachování moravské svébytnosti a aj proč se stotožňuju s takú jeho podobou, kterú nabízí právě ÚJM (a kterú užívám aj pro psaní článkú na tomto vebu).
Prve teda ke smyslu spisovné moravštiny. Mnozí její vznik považují za zbytečný a poukazují na to, že spisovným jazykem moravského národa može být spisovná čeština v také podobě, jakú známe dneska. Ale jak ste si jistě všimli, obecně užívaný jazyk (média, kultura...) néni onou spisovnou češtinou, jakú známe z pravidel. Je teda jen otázkou času, kdy se pravidla spisovné češtiny přispúsobí tomu obecně užívanému jazyku - pro příklad, také tvary jako "dobrej", "(to) hezký", "bejvat", "tejden", "vokno" se stanou spisovnými. Tyto tvary však sú na Moravě cizí a sú tu přinášeny předvšeckým celostátními, převážně z Prahy řízenými médii (což je aj dúvodem toho, že současný obecně užívaný jazyk vychází právě z pražského, respektive středočeského nářečí). Jestli si teda Morava a moravský národ mají uchovat svoju svébytnost, potřebují taký spisovný jazyk, který odpovídá podobě jazyka užívaného na Moravě. 
A včil dúvod, proč podporuju tu formu spisovné moravštiny, kterú nabízí ÚJM. Někteří moravští vlastenci ju odmítají s tím, že příliš zachovává pravidla spisovné češtiny a málo respektuje regionalizmy. Já si však myslím, že novodobý spisovný moravský jazyk se nemože příliš odchylovat od té formy jazyka, kterú včil známe a užíváme - zavádění přílišného množství regionalizmú, včetně jejich specifických znakú (uvedu příklad: "â") by zbytečně stěžovalo užívání moravštiny ve všeckých oblastech života tak, jak to ÚJM plánuje. Já osobně velice obdivuju všecky, kdož umí mluvit aj psat v některém z moravských nářečí. Sám bych ho však užít nedokázal - bylo by to pro mě jak učit se cizímu jazyku, což by mě od jeho běžného užívání nejspíše odradilo.
Kdo máte zajem s moravštinou a vúbec s ÚJM se blíže zeznámit, tu je odkaz na jejich veb:
Možete tu najít aj slovník spisovné moravštiny.
Pravidla moravštiny pak sú zveřejněna na vebu Hlasu Moravy (tu odkaz):

Ohlas písní irských

4. června 2010 v 16:41 | Alda |  Úvahy, fejetony, názory a také podobné
Je tomu už více jak dva roky, co se skutečným potěšením poslouchám irské písničky. Mojím prvým seznámením s nimi byla klasická lidovka "What Shall We Do with a Drunken Sailor," ale teprve revolucionářská "Rifles of the I.R.A." od pravděpodobně nejznámější irské folkové kapely The Wolfe Tones otevřela irským písničkám cestu do mojeho srdce. Záhy jsem se začal zajmat o "podhoubí" písní - o irskou kulturu, dějiny, místopis - skrátka o Iry samotné. Je to teda díky irským písničkám, že dneska vím, kdo to byl Brián Bohrú, proč je patronem Irska právě Sv.Patrik, jaký význam měl pro Iry politik Daniel O´Connell, co to byla púvodně IRA a proč vznikla nebo proč žije jen v Spojených státech dneska více Irú než v samotném Irsku. A mnohem více.
Písně sú klíčem k duši lidí, kteří je složili - podařilo se mně teda nahlédnout do duší Irú. Mnohé mně zústalo skryto, jedno jsem však pochopil. Staletí úporného - a mnohdy aj bohužel krvavého - boje proti cizí nadvládě vytvořila tak pevnou národní identitu, jakou bychom těžko hledali jinde ve světu. Nemožu tvrdit, že všeci Irové sú hrdi na to, co všecko se v jejich minulosti dělo, aj když písně často vyznívají pozitivně - ale su si jistý, že sú si jí dobře vědomi, což je právě základ té pevné národní identity. Desítky irských národních hrdinú se těší velké oblibě aj po staletích, která uplynula od jejich činú.
Nechcu Iry dávat za vzor spúsobu, jak dosáhnout uznání - válka IRA s oddíly britské Královské armády byla velmi krutá a podepsáním příměří se proměnila v občanskou válku stoupencú příměří s Velkou Británií a jeho odpúrcú, při níž byl Michael Collins, předák IRA, který podepsal příměří, zastřelen. Co se mně však na tomtu národu líbí - a je hlavním dúvodem, proč vúbec píšu tento článek - je jejich výše zmíněná pevná národní identita a hrdost na to, že sú Irové - tak jak já su hrdý na to, že su Moravan.
Mojimi vúbec nejoblíbenějšími irskými písničkami sú také, které opěvují krásu irské země a lásku jejího národa k ní. Dneska, kdy proces globalizace přináší jakousi podivnou jednotnou kulturu, která vychází především z amerických vzorú, je dúležité si uvědomit svoju příslušnost k určitému místu a k určitému lidu, chceme-li zabránit naprostému zmizení regionálních odlišností vznikajících po staletí. Právě v tomto nám (a nejen nám) Irové možú být dobrým vzorem.
Písní opěvujících irskou zemi je vskutku mnoho. Jednu z nich jsem poslouchal, když jsem se vracel ze Svíčkového pochodu PS Moravané v únoru letošního roku. A aj když její tekst je o místu tisíce kilometrú vzdáleném (Antrim Coast - pobřeží Irského moře v oblasti Ulsteru, teda Severního Irska), uvědoměl jsem si svoju náležitost k Moravě, která je mojím domovem, jak nikdy předtím ani od té doby do dneška.

Švédská okupace Moravy za třicetileté války

4. června 2010 v 16:37 | Alda |  Z moravských dějin
Na území Moravy se v prúběhu třicetileté války (1618-48) bojovalo významněji jen v posledních deseti rokách. K prvému pokusu o proniknutí švédských vojsk došlo v červnu 1639 u Jihlavy, kde však byla zastavena moravskou zemskou hotovostí (teda: vojenské oddíly moravských šlechticú) a studentskou legií (teda: dobrovolníky) z Olomouca. Prozatím teda Morava zústala ušetřena švédského řádění, kterým naopak velice byly postiženy sousední Čechy aj Slezsko.
Ovšem v roku 1642 se Švédúm otevřela po vítězné bitvě u Svidnice (v dnešním Polsku) cesta na jih - teda na Moravu. 6. června došlo k bitvě u Holešova, v níž švédské vojsko generála Tortenssona porazilo vojsko habsburského mocnářství (dále užiju označení "císařské"). O pár dnú později byl oblehnut Olomouc. Město se vzdalo po čtyřech dnech a stalo prvým sídlem trvalé švédské posádky na Moravě. Dodatečně se tak ukázala prozíravost přesunutí nejdúležitějšího moravského dokumentu - moravských zemských desek - do Brna, ke kterému došlo už v roku 1641, čímž se Brno stalo hlavním městem Moravy (sídlil tu aj královský tribunál).
Po dobytí Olomouca Švédi obsazovali další středomoravská a severomoravská města, z nichž pro ně byl nejdúležitější Uničov, kde byla umístěna další trvalá vojenská posádka. Ovšem v srpnu toho roku byla švédská vojska z Moravy postupně vytlačena císařskými oddíly arcivévody Leopolda Viléma. Švédi museli opustit města jako Opavu, Litovel či Tovačov, ale v listopadu po vítězné bitvě u Breitenfeldu (2.11. 1642) Leopold Vilém odstoupil z funkce vrchního velitele císařských a Švédúm se začalo opět dařit. Navíc měli na Moravě podporu ve valašských povstalcech, kteří vzdorovali pokusúm císařských o potlačení již přes dvacet rokú.
V červnu 1643 porazilo vojsko generála Tortenssona u Olomouca císařské, kteří město obléhali od jara a následně obsadilo další moravská města aj za významné podpory Valachú (s jejich pomocí byla dobyta třeba Kroměříž). Počátkem září toho roku začali Švédi poprvé obléhat Brno, po pěti dnech se však museli stáhnout a vrátit do severního Německa, kde nečekaně zaútočila spojená dánská a polská vojska. (Dánský král Kristián IV. se přidal na císařskou stranu, protože se obával rústu moci Švédú v Pobaltí a ze stejného dúvodu se k císařským dali aj Poláci). Švédské posádky zústaly v Olomoucu, Šternberku, Uničovu, Fulneku a na Sovincu, jinak velkou část Moravy Švédi vyklidili a v zemi na čas utichl válečný ruch. Do konce roku 1643 se císařský generál Buchheim pokusil osvobodit Olomouc, ale neúspěšně.
Na počátku roku 1644 se císařským oddílúm generála Buchheima a hraběte Rottala podařilo potlačit valašské povstalce. Tu vypukl hrúzný teror, byly vypalovány dědiny a popravováni jejich obyvateli (asi 150 - 200).
6. března 1645 byli císařští (vojsko generálú Hatzfeldta a Götze) poraženi u Jankova, čímž se cesta na Moravu Švédúm znovu otevřela. Rychle obsadili města na jihozápadní, jižní a jihovýchodní Moravě, ubránilo se jen Uherské Hradiště. Z Mikulova odvezli Švédové cennou knihovnu kardinála Dietrichštejna a táhli na Brno, které bylo následně 112 dnú obléháno (3. května - 23. srpna). Obránci města pod vedením schopného Raduita de Souches vytrvali a Švédové teda nakonec odtáhli bez úspěchu do Rakous. Na podzim se vrátili a vyplenili Znojemsko a Jihlavsko. Zřídili v této oblasti několik posádek (v Telči a ve Znojmu například). Ty byly už následujícího roku zrušeny. V roku 1647 pak byla císařskými (velitelé Buchheim a de Souches) osvobozena Jihlava. 
Hrúzná třicetiletá válka se pomalu chýlila ke svojemu konci. Mírové smlouvy byly uzavřeny na přelomu rokú 1648 a 1649, na Moravě však zústaly švédské posádky v Olomoucu, Šternberku, Uničovu, Fulneku a na Sovincu do roku 1650, teprve toho roku odešly a s přestávkami 8 rokú trvající švédská okupace Moravy skončila.

Zdroj: Čapka, František: Dějiny zemí Koruny české v datech