Poznání naší tváře je dúležité, jestli si ju chceme obhájit...
Vaše příspěvky, připomínky, otázky, přání, stížnosti... (všecko jen smysluplné a k tématu) pište na adresu: moravska.orlica@gmail.com

Květen 2010

Moravská orlica bíločervená nebo žlutočervená?

28. května 2010 v 17:37 | Alda |  Z moravských dějin
Přišel mně mejlem před několika dny dotaz, proč jako symbol svojeho blogu užívám bíločervenou orlicu namísto zlato (čili žluto) červené. Uznávám, že tato problematika može pro mnohé být matoucí. Zetkáváme se totiž s oběmi orlicemi, tu s bíločervenou, tu se žlutočervenou. Oba tyto symboly sú heraldicky správně, oba patří Moravě. O jejich púvodu se nebudu dále rozepisovat - na vebových stránkách MNO je o tom krásný článek, čili tu vám na něho dávám odkaz:

Stručnější zhrnutí možete najít aj na vebu Naša Morava, tu odkaz:

Dodávám, že oba tyto veby sú pro každého, kdo se zajmá o Moravu, velice užitečné - a veb MNO je pro mě eště dúležitější, neboť propaguje aj múj blog.

Jinak uvedu eště aj svúj dúvod, proč jsem zvolil právě orlicu bíločervenou: tento symbol je starší a    v minulosti aj více užívaný (viz odkazy) a tož si myslím, že je aj známější. Až do nedávné doby jsem si symbol Moravy spojoval právě pouze s orlicí bíločervenou, je to sotva rok, co jsem se zeznámil aj se žlutočervenou verzí. Bíločervená orlica je mně teda jaksi bližší. V každém případu děkuju tazateli za podnětnou otázku, doufám, že ste s mojú odpovědí spokojen(a).

Vilém Hrubý - ke kořenúm Velké Moravy

24. května 2010 v 20:14 | Alda |  Osobnosti

Po takzvaně vítězném únoru v roku 1948 netrvalo dlouho a nastoupivší komunistická garnitura zatočila s tím, co se již pokusila odstranit, tehdy neúspěšně, vláda prvé republiky - zemské zřízení. K 1.1. 1949 se z tří historických zemí stalo 20 krajú, které často nerespektovaly púvodní zemské hranice, zejména v případu zemské hranice mezi Zemí moravskoslezskou a Zemí českou. Z hlediska těch, kdo změnu administrativního zřízení provedli, to byl dúležitý krok k jednotě Československé lidově-demokratické republiky; jinak se však jednalo o necitlivý zásah do tradičního uspořádání, které zde egzistovalo několik staletí.
Ale o tom psát nechcu, jak už napovídá titulek článku. Chcu psát o archeologickém výzkumu především jižní a jihovýchodní Moravy, který komunisti široce podporovali. Jedním z jejich cílú bylo totiž posílit (v prúběhu válečných let a existence tzv. Prvé slovenské republiky poněkud pozapomenutou) ideologii čechoslovakizmu, k čemuž se jim Velká Morava, jako "prvý společný stát Čechú a Slovákú," výborně hodila. Na Moravany poněkud pozapomněli - avšak Moravané nezapomněli na Velkou Moravu. Rozsáhlé archeologické nálezy v okolí Starého Města, Uherského Hradiště a Břeclavi potvrdily, že Velká Morava byla ve svojí době jednou z nejvyspělejších civilizací a patřila k evropským velmocem. Archeologický výzkum byl širé veřejnosti představen na rozsáhlé výstavě zahájené 16. 8. 1963 v Brnu. Ve vztahu k politice komunistú, která měla vést k zastírání přirozených rozdílú mezi jednotlivými národy ČSR, se tak podpora archeologického výzkumu pozústatkú "prvého společného státu Čechú a Slovákú" ukázala jako kontraproduktivní, neboť výstava aj nálezy samotné podpořily uvědomění moravské svébytnosti díky přímému kontaktu s odkazem slavných předkú. Význam výstavy následně přesáhl rámec Moravy aj ČSR - "podívala se" aj do dalších evropských státú, například do Rakouska nebo do Řecka.
Jedním z předních archeologú této doby byl Vilém Hrubý. Narozen 18.11.1912 v Říkovicích, od počátku třicátých let púsobil - coby učitel na měšťanské škole - jako amatérský spolupracovník Slováckého muzea v Uherském Hradišti, kde založil samostatné archeologické oddělení. Po válce, kdy už byl dobře znám díky svojim publikacím z předchozích rokú, se stal zaměstnancem Moravského zemského muzea a od počátku vedl archeologický výzkum, který muzeum provádělo. Jeho bezpochyby nejvýznamnějším objevem byly základy zděného kostelíku v lokalitě zvané Na valách v roku 1949. Tento objev totiž mimo jiné vyvrátil obecně přijímané tvrzení, že Velká Morava neznala zděných staveb. Púl roku po této významné události podobný objev učinil aj další vynikajicí archeolog té doby, pozdější profesor Masarykovy univerzity, Josef Poulík, a to v lokalitě zvané Špitálky.
O svojem objevu vydal Vilém Hrubý v roku 1955 obsáhlé dílo Staré Město-velkomoravské pohřebiště "Na valách." V roku 1957 se stal docentem Masarykovy univerzity v Brnu, kde už několik rokú přednášel archeologii na Filozofické fakultě. Ke konci 60.let chtěl dosáhnout titulu profesorského, avšak zabránily mu v tom politické události. Archeologii věnoval celý život a měl Velkou Moravu upřímně rád. Údajně se aj cítil občanem tohoto dávného státu. Náhlá smrt v roku 1985 přerušila jeho úctyhodné dílo v jednom z jeho vrcholú: ve Starém Městu, v lokalitě zvané Na dědině, byly objeveny základy další zděné stavby, kterou Vilém Hrubý považoval za palác velkomoravských vládcú - Velehrad. Další výzkum tuto domněnku sice nepotvrdil, ale nicméně se jednalo o základy jedné z mála velkomoravských světských staveb. V blízkosti svojeho posledního objevu našel Vilém Hrubý aj místo posledního odpočinku. Jeho dílo, díky němuž možeme dnes Velkou Moravu označit za skutečně vyspělou civilizaci, ho učinilo nesmrtelným, stejně jako je věčný odkaz
říše našich dávných předkú - starých Moravanú.

Zdroj: Pernes, Jiří: Pod moravskou orlicí, kap. Říše Starých Moravanů; kap. Konec Moravy?
          Wikipedie, otevřená encyklopedie, čl. Vilém Hrubý; čl. Země moravskoslezská

Kdo to zvítězil???

24. května 2010 v 20:06 | Alda |  Úvahy, fejetony, názory a také podobné
Zlatý sen! Euforie, oslavy, šílená radost až do rána. Hokejisti ČR zvítězili  ve finále nad hokejisty Ruska a stali se po delší době světovým mistrem.
Nésu hokejovým fanouškem (kdysi jsem trochu býval, ale to už néni) a na celé této události mně přijde nejzajmavější jiná věc: čtl jsem na fejsbuku reakce Moravanek a Moravanú na tuto událost. Mnozí se stotožnili s euforií z vítězství "našich" hokejistú. Někteří fandění týmu ČR odmítli. Zaznamenal jsem aj návrh, že by Moravané (a další národy bez vlastního  státu) měli mět svoju vlastní hokejovou reprezentaci. Toto mě přivedlo k zamyšlení. Jak se možú Moravané dívat na vítězství hokejové reprezentace ČR? Ano, ČR, to je aj Morava, část vítězných hokejistú přece pochází aj z Moravy - ale nepíše se všude "Češi porazili Rusko" ,  "Češi uspěli ve finále" nebo taky "Jsme mistry světa"? Kdo to teda vlastně zvítězil? Češi? Moravané? ČR?
Moja odpověď - a psal jsem ju aj na fejsbuk - opět zdúrazňuju, že to néni odpověď fanouška, ale nezávislého pozorovatele hokejového "šílenství" - je asi docela prostá: zvítězili hokejisti ČR. Nechcu si toto jejich vítězství přivlastňovat. A myslím, že nikdo, kdo se na něm nějak zásadněji nepodílel (myslím včil trenéry, lékaře týmu aj., bez nichž by to taky nešlo), by si ho neměl přivlastňovat. Neměli bychom říkat: Vyhráli sme. Sme mistry světa. Bez ohledu na to, zda sme (cítíme se být) Moravany, Čechy, Slezany, či tu národnost prostě neřešíme. Neboť sú to jen hokejisti ČR, kdo zvítězil v MS tohoto roku.
Další otázkou je, kolik lidí by se k hokejistúm ČR tak nadšeně hlásilo, kdyby nebyli zvítězili. Taky bychom ještě v novinách čtli: "Češi ve finále neuspěli" nebo "Titul mistrů světa nám letos utekl"? Nebo by to bylo "Čeští hokejisté ve finále na ruskou reprezentaci nestačili?" Co myslíte? Moja maminka mně kdysi řekla, že když hokejisti zvítězí, všeci řeknou: Vyhráli sme. Ale když prohrají, řekne se: Tož prohráli. Ne MY SME PROHRÁLI.
Tož tak. Nechcu nikoho nabádat, aby se neradoval z vítězství hokejistú ČR. Ale měli bychom vždy mět na paměti, kdo že to vlastně zvítězil.


Putování Moravou 2010 slovem aj obrázkem

24. května 2010 v 11:46 | Alda |  Zajmavá místa
Spíše deštivý letošní květen nechal nás až do poslední chvíle na pochybách, zda vúbec budeme moci strávit letošní už sedmý ročník Putování Moravou opravdu putováním - ale v sobotu 22.května se slunéčko na našu krásnou moravskou zem přece jen usmálo. Jako by nás mělo rádo...
Podle plánu sme s kamarádkou vyjeli z Olomouca rychlíkem v 7:07 - ano, museli sme teda vstávat "trochu dříve" než je to v sobotu obvyklé, ale stálo to za to! Na zastávce Blansko město sme se připojili k hloučku asi 20 dalších moravských patriotú a strávili sme společně s nimi velice příjemný den v krásném - a pro nás z Olomouca aj dovčil nepoznaném - prostředí Moravského krasu. Zážitek nám nemohlo skazit ani bláto, kterého po všeckých cestách bylo vzhledem k deštivému počasí přechozích dnú plno, ani prútrž mračen, spojená s bouřkou aj krupobitím, která nás zastihla při "polední" pauze na Skalním mlýnu. Ale místní slunečníky spolehlivě splnily roli deštníkú, tož sme nebyli až tak mokří a říkali sme si, že sme vlastně aj měli štěstí, že nás ta prútrž nechytla někde jinde. A kolem púl třetí opět slunéčko vysvitlo, tož sme mohli v klidu pokračovat dále na Macochu, abychom se tam na Horním mústku celá skupina vyfotili aj s moravskou vlajkou - tuto fotku najdete určitě na fejsbuku. Já jsem fotil předvšeckým řeku Punkvu, nad kterou se vznášel taký mystický závoj mlhy - tož jsem si vzpomněl na bendžo z  mlžných hor Marka Čermáka aj na Pána prstenú...

putovani1

  Blanenská přehrada (pohled z vyhlídky U Lavečky)

putovani2
Néni to tu poznat, ale to kolo se vskutku točí...

putovani3
Do Macochy se podíváš pokaždé, když máš tu možnost - aj když už je to posté...

putovani4
Mlha nad řekou Punkvou - tato se mně povedla asi nejvíce

putovani5
a eště...

putovani6
a eště jednou!

Byla to pro mě aj příležitost zeznámit se s trochu jinou tváří moravanství, než na jakú su zvyklý z jiných moravských akcí. Nemožu než souhlasit s místopředsedou pořádající organizace (Moravské národní obce) Vladimírem Novotným, s nímž jsem měl tu čest se zeznámit - a sice, že taký spúsob moravanství može být pro mnohé aj přitažlivější než jeho "politická" podoba. Přiznám se, že ač su stoupencem PS Moravané, přesvědčený o pozitivním přínosu této strany naší zemi, ne vždy se stotožňuju s tím, jak svoje stanovy prezentují - před demonstrací v ulicích Brna, jakú jsem zažil v únoru tohoto roku v rámci Svíčkového pochodu, dám určitě přednost procházce přírodou Moravského krasu - a myslím, že spoustu z vás čtenářú taky. Koneckoncú, moja kamarádka, kterou moravanství až tolik nezajmá, byla též s akcí spokojená a ráda se zeznámila s lidmi z MNO.
Tímto článkem teda chcu rovněž moc poděkovat MNO, že pro nás nachystali taký pěkný výlet - a samozřejmě taky za to, že přislíbili propagovat múj blog. Rovněž doufám, že to nebyla poslední příležitost, při které jsem se s členy MNO potkal a že aj příští rok se zúčastním Putování Moravou.


Nezapomeňme na Javoříčko!

15. května 2010 v 17:52 | Alda |  Z moravských dějin
Zapomenuté Javoříčko - taký název měla krátkodobá dubnová výstava v olomouckém Vlastivědném muzeu u příležitosti 65. výročí vypálení této dědiny nacisty. Využil jsem teda volného sobotního odpoledne a vypravil se tam. V jediném sálu byla asi dvacítka fotek, ohořelé zbytky trámú (pravděpodobně autentický pozústatek nacistického řádění), okenní tabulka a bílý kříž. Podle slov zaměstnance muzea byl zájem o výstavu nevelký, v dobu svojí návštěvy jsem byl v sálu sám. Pochopitelně mě to mrzelo - javoříčská tragédie doposud zústává ve stínu známějších Lidic a Ležákú. A přitom néni nějak méně tragická - naopak, zdá se ještě tragičtější tím, že k ní došlo pouhé tři dny před německou kapitulací a v dobu, kdy už východní a jižní oblasti Moravy byly osvobozeny a Rudá armáda postupovala dále do Čech.
Co se vlastně tenkrát stalo? V ranních hodinách dne 5.května 1945 obklíčil protipartyzánský oddíl Waffen-SS pod vedením Egona Lüdemanna obec Javoříčko. Nacističtí vojáci zaútočili na domy nic netušících obyvatelú pancéřovými pěstmi a granáty, takže celá dědina zanedlouho stála v plamenech. Dále postříleli nebo ubili všecky muže a chlapce; nejmladšímu bylo 15 rokú, nejstaršímu 76; propustili pouze jednoho starce. Celkem teda zmařili 38 životú obyčejných lidí. Ženy a děcka byly z dědiny vyhnány pryč k Veselíčku.
Do dneška nevíme, kdož dal ke hrúznému vraždění příkaz. Dúvodem nacistického řádění byla údajná pomoc obyvatelú partyzánúm. Na Moravě tehdy bylo partyzánských skupin mnoho, a Bouzovsko patřilo k centrúm odboje. Činnost partyzánú tu umožňoval kopcovitý a lesnatý terén. Civilní obyvatelstvo pochopitelně partyzánúm pomáhalo, aj když jejich přítomnost znamenala nebezpečí. Někteří partyzáni se však aj k civilistúm chovali krutě, například jeden z předákú partyzánské skupiny Jermak, Grigorij Litviško, zastřelil v dubnu 1945 Hildu Victorovou, která partyzánúm ochotně pomáhala. Litviško ju obvinil ze zrady, když se jeden z jeho spolupracovníkú dlouho nevracel z tajné cesty do Litovle (to z dúvodu, že se na zpáteční cestě zdržel).
V dobu, kdy nacisti vypalovali Javoříčko a vraždili jeho obyvatele, byli partyzáni poměrně daleko. Na otázku, proč dědinu nebránili, aj když by to bylo bývalo možno, odpověděli jedné z přeživších, že nechtěli padnout na samém konci války. V tomto kontekstu vyznívá smrt 38 obyčejných lidí ještě tragičtěji.
Pokud jde o dědinu samotnou, jen hájovna a stará škola zústaly ušetřeny ohně, všecky ostatní domy a budovy vyhořely. Domy, které v obci stojí dneska, byly teda postaveny až po válce.
Na místu hromadného hrobu byl už 7.května 1945 vztyčen dřevěný kříž. V roku 1955 zde byl vytvořen akademickým sochařem Janem Třískou památník podle návrhu architekta Miroslava Putny ve stylu socialistického realizmu. Tento památník byl v roku 1978 prohlášen národní kulturní památkou, jíž je dodneška. Najdete ho kousek od autobusové zastávky v Javoříčku, takže když pújdete třeba navštívit Javoříčské jeskyně nebo Bouzov, zastavte se na chvílu u něho a vzpomeňte na tragickou událost, ať Javoříčko nemusí být "zapomenuté."      

Malý velký Moravan Karel Kryl a jeho odkaz dneska

15. května 2010 v 17:46 | Alda |  Osobnosti
Kryl
Karla Kryla znáte asi všeci jako symbol vzdoru proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roku 1968, vynikajicího písničkáře a básníka a snad aj jako čestného a upřímného člověka. Ti zasvěčenější o něm ví aj to, že pochází z Kroměříže a je jedním z nejvýraznější symbolú soudobého moravanství. Chcu, abyste všeci patřili k těm zasvěcenějším. Psal se rok 1992, když se Kryl (pravděpodobně už podruhé) otevřeně přihlásil k moravské národnosti těmito slovy: "Když chci svou národnost, svou moravskou národnost, ještě nemusím být zločincem. Chci být jen Moravan!" Byl aj velkým zastáncem jednotného Československa a rozpad státu v roku 1993 se ho velice dotkl a jen dovršil Krylovu nespokojenost s polistopadovým vývojem v zemi. Vrátil se do Německa, kde předtím strávil dvacet rokú v egzilu, a stáhl se do ústraní. Zanedlouho zemřel v nedožitých padesáti rokách. Jako by s Československem odešel aj jeden z jeho předních symbolú... Chcu dodat, že tehdejší prezident ČR Václav Havel sice udělil Krylovi medaili ku 28.říjnu in memoriam, jeho pohřbu se však nezúčastnil...
Co udělalo z Kryla tak výraznou postavu novodobých nejen moravských dějin? Byla to jeho neobyčejně silná osobnost a jeho odvaha říci svúj názor navzdory všeckému, co mu kvúli tomu hrozilo - a v neposlední řadě aj jeho výjimečné umělecké nadání, které mu umožnilo vyjádřit jeho názory, dojmy a pocity pomocí bohatých alegorií a jinotajú. Právě díky těmto pronikly Krylovy písničky spočátku aj do rádia - konkrétně do pořadu Dvanáct na houpačce, který představoval posluchačúm nové písně domácích aj zahraničních autorú. Netrvalo však dlouho a komunistická cenzura "prokoukla" Krylovy teksty - Karel Kryl se stal "nepřítelem socializmu číslo jedna." Přesto se mu ještě podařilo párkrát vystoupit před publikem, než v září 1969 odjel do NSR, nejprve jako účastník písničkářského festivalu, později v této zemi dostal politický azyl. Život tam pro něho nebyl vúbec jednoduchý, nikdy si úplně nezvykl, jeho jedinou vlastí bylo Československo. Za dvacet rokú, které v egzilu strávil, neustále sledoval domácí dění - a skládal další básně a písničky, které vycházely ve sbírkách a na LP deskách u rúzných zahraničních vydavatelú.
Krylúv návrat do Československa, kde právě proběhla sametová revoluce, byl pro písničkáře "nejhezčím tydnem jeho života." Pro nadšené davy lidí vítajících konec totality a příchod demokracie zaspíval společně s Karlem Gottem československou státní hymnu. Aj Gott si Kryla velice vážil - požádal ho totiž, zda by nemohl hymnu zaspívat s ním.
Krylovo nadšení z konce totality však rychle vyprchalo, jak už jsem napsal výše. Jeho představy o demokracii se hrubě rozcházely s představami režimu, který Kryl záhy začal opět kritizovat, čemuž se nemožeme divit - a stal se teda, včera obdivován, dneska nepohodlný. Otázka teda zní, jak by reagoval na dnešní stav nejen politiky, ale aj společnosti jako také. Troufnu si tvrdit, že značně kriticky - jak bychom tuto kritiku přijali? Obdivovali bychom ho ještě tolik, nebo by pro nás byl tak (či více) nepohodlný, jak byl pro komunistickou garnituru koncem 60.let a pro "demokratickou" garnituru po sametové revoluci? Máme sice svobodu slova, ale možeme si opravdu dovolit kritizovat poměry? A jestli ano, jak se na nás dívají ti, kdož s námi nesouhlasí?
Skončím tím, co považuju za Krylúv odkaz: neboj se říci, co si myslíš. A dodám ještě jednu otázku: chápe tento odkaz dneska ještě někdo z nás?

Zdroj:
Vlasák, Vladimír: Folkaři, kap. Hymna dvou velkých Karlů
Wikipedie, Otevřená encyklopedie, čl. Karel Kryl
Moravská demokracie, čl. Vzpomínka na Karla Kryla - Čechoslovák a Moravan

Proč sú Moravané národem

7. května 2010 v 18:38 | Alda |  Úvahy, fejetony, názory a také podobné

Po dlouhém čekání jsem se dostal ke knize Jiřího Pernese Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Toto dílo mě velmi zaujalo, což možete poznat aj podle toho, že několik mých článkú z něho vychází. Autor píše o věcech známých aj méně známých-k přečtení doporučuju každému, kdo se o Moravu a Moravany více zajmá.
Nemožu pochybovat o tom, že tato kniha značně rozšířila moje obzory a znalosti a že mně mnohé dala, za což autoru patří velký dík. Avšak v jednom s ním souhlasit nemožu: Pernes v celém dílu zdúrazňuje moravskou svébytnost, odlišnost Moravanú od "Čechú z Čech," hovoří o "moravanství" a "moravském patriotizmu," ale egzistenci Moravanú jakožto samostatného svébytného národa odmítá. Jinými slovy klade rovnítko mezi pojmy "Moravané" a "Češi z Moravy" a proti nim staví pojem "Češi z Čech." Néni však právě ona moravská svébytnost a odlišnost od "Čechú z Čech" prvým a základním předpokladem egzistence samostatného národa Moravanú, aj když je tento národ velice blízký národu českému? Ostatně, možeme se na to podívat aj ze strany Čechú, kteří si rovněž na svojí odlišnosti od Moravanú zakládají.
Možeme se na to podívat aj z hlediska prvkú, které podmiňují egzistenci každého národa na celém světu: národ má svoju zemi púvodu, svoje dějiny, svoju kulturu, svoje tradice, svoje symboly (mimochodem, hledal jsem, jaký je moravský národní strom, avšak bez úspěchu-možete doplnit?), svúj (spisovný) jazyk-v případu Moravanú dokonce dva: spisovnou češtinu a spisovnou moravštinu, jejíž pravidla sú právě kodifikována Ústavem jazyka moravského. A navíc se v roku 1991 při sčítání lidu přes 1 300 000 lidí k moravskému národu přihlásilo. O deset rokú později jich sice bylo již "jen" okolo 400 000, ale ani tento počet nemožeme zanedbat.
Moravský národ tedy egzistuje. A teď je to na nás (v tomto se, myslím, zhodnu, aj s Jiřím Pernesem: připouští totiž, že otázku moravského národa "si bude muset zřejmě každý zodpovědět sám za sebe"). Příslušnost k národu nikde néni stanovena jako povinná, na rozdíl od státního občanství. Možeme si tedy vybrat, zda se k němu budeme hlásit, nebo ne. Příslušnost k národu také néni žádný zločin, je to jen projev přirozené potřeby někam patřit (aj když někteří tuto potřebu ve vztahu k národu nepociťují). K této potřebě se obvykle pojí aj zájem o "tvář" společenstva, k němuž se jedinec hlásí-v případu národa je to zájem o jeho dějiny, kulturu, tradice a místo, které tento národ považuje za svúj domov. A pokud se jedná o jazyk, i tu si možeme vybrat, chceme-li užívat češtiny či moravštiny nebo obouch těchto jazykú. Oba sú to jazyky krásné a bohaté, na které možeme být právem hrdi.
A strach některých (Jiří Pernes uvádí pro příklad dr.Jaroslava Mezníka, syna posledního moravskoslezského zemského prezidenta) z projevú příslušnosti k moravskému národu? Všecko je jen o nás, o lidech. Pokud všeci, ti, kteří se k moravskému národu přihlásíme, ti, kteří tak neučiníme, aj všeci ostatní, budeme uznávat také a především svobodnou volbu těch druhých (vždyť je to prvá zásada demokratického soužití!), je tento strach vskutku neopodstatněný. Nezapomeňme, že láska k národu a k vlasti neprojevuje se nenávistí k jiným národúm a jiným zemím, ať se hlásíme k moravskému národu a Moravě, nebo k jakémukoli jinému národu a jiné zemi.
Dodávám, že ač pan Pernes ve svojem dílu odmítá egzistenci moravského národa, dneska už se k němu údajně sám hlásí. Inu, všeci se měníme...

Morava pod československou vlajkou - za zemskou samosprávu

7. května 2010 v 18:23 | Alda |  Z moravských dějin


28.10. 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. Proč zrovna toto zdúrazňuju? V každém případu byl její vznik dúležitou událostí v moderních dějinách Moravy (a nejen jí). Otevřeně se přiznám, že když je někdy v televizi (či jinde) koncem října anketa, proč se slaví 28.10. státní svátek (jinými slovy, proč máme volno) a polovina odpovídajících řekne, že neví, su více než mírně znechucen... To ale jen tak na úvod.
V prvých dnech po vyhlášení samostatnosti bylo toto nadšeně oslavováno v ulicích všech moravských měst aj dědin davy slovanských Moravanú, kteří se přihlásili k ideji "československého" národa, jak hlásala oficiální ideologie nově vzniklého státu; nezapomínali však ani na svoju zemskou příslušnost a ulice byly vyzdobeny aj moravskými vlajkami.
Vláda nového státu musela řešit spoustu dúležitých otázek. Jednou z nejdiskutovanějších bylo dosavadní zemské zřízení pocházející z doby Rakouska-Uherska, kterému mnozí vyčítali neefektivnost a finanční náročnost a rovněž bylo považováno za přežitek a za překážku jednoty Československa. (Egzistovalo totiž pouze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; na Slovensku a na Podkarpatské Rusi byl užíván jiný systém).
Zemské sněmy Čech, Moravy a Slezska byly zrušeny 14.11.1918 a od počátku roku 1919 připravovalo Ministerstvo vnitra změnu samosprávy ze zemské na krajskou (župní). Zákon byl schválen 29.2.1920, avšak jeho uvádění do prakse se ukázalo jako problémové.
Už od počátku přípravy krajské samosprávy se proti ní zvedl silný hlas odporu jak v Čechách, tak zejména na Moravě a ve Slezsku. Moravané už v ní tradičně viděli snahu Prahy o ovládnutí Moravy a o centralizaci, o což pražské vládě "v zájmu jednoty Československa" v podstatě šlo. Za zachování zemského zřízení se na Moravě aj ve Slezsku vedla rozsáhlá kampaň, která se promítla aj např. do výsledkú voleb do parlamentu v roku 1920: Čs. strana lidová, která měla právě na Moravě a ve Slezsku silnou základnu voličú, (a proto samozřejmě zaujmala ve snahách o zachování zemského zřízení dúležité pozice) získala téměř 18,9% hlasú (vítězná sociální demokracie měla jen o 3% více), zatímco obhájci krajského zřízení, národní socialisti, získali jen 6,2%. (Jejich celorepublikový výsledek koneckoncú nebyl nikterak oslnivý-získali 8,1%; lidovci je aj v tomto předstihli s 11,1%).
Odpor proti krajskému zřízení spúsobil, že zákon byl zaveden v roku 1923, avšak pouze na Slovensku. V administrativě tímto krokem vznikl zmatek, protože v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se užívalo samosprávy zemské dle rakouského modelu, na Slovensku krajské a na Podkarpatské Rusi vycházející z modelu uherského. Toto vedlo až k tomu, že v roku 1928 byl zákon o krajském (župním) zřízení zrušen a nahrazen zákonem vracejícím se k zemské samosprávě. Navíc došlo ke sloučení Země moravské a Země slezské do jediné samosprávní oblasti-Země moravskoslezské (k 1.12.1928), což vyvolalo ve Slezsku četné protesty.
Zemská samospráva Moravy tedy zústala zachována. Hlavním městem bylo aj nadále Brno. V čele Země moravskoslezské stálo Zemské zastupitelstvo, mající 60 členú a Zemský výbor, volený ze členú zastupitelstva, mající 12 členú. Oboum orgánúm předsedal zemský prezident. Tuto funkci vykonával dr.Jan Černý, který byl předtím moravským zemským prezidentem od roku 1920, až do roku 1939; posledním zemským prezidentem, ve funkci od května do listopadu 1941, byl dr. Jaroslav Mezník-nepodařilo se mně najít, kdo funkci zastával v letech 1939-41, možete doplnit?
Samospráva však neměla také pravomoce, jak dřívější zemský sněm za dob Markrabství moravského, dúležitější rozhodnutí (tvorba zákonú, soudnictví) zústávala na pražské vládě. Význam moravské (či moravskoslezské) samosprávy za prvé republiky proto dnes bývá zpochybňován. Aj samotné začlenění Moravy (tj. Markrabství moravského) do v roku 1918 se rodícího československého státu, při zběžném pohledu přirozené, se može při dúkladnějším prozkoumání tehdejší situace zdát přinejmenším jako výsledek revolučního aktu. Vždyť zákonní představitelé Markrabství, teda moravský zemský sněm, o začlenění nikdy nejednal, ani k tomu neměl příležitost. Mezi zájemci o dějiny Moravy, ať už laiky či odborníky bude tato událost bezpochyby stále otázkou bez odpovědi. Zachování zemského zřízení však bylo pro Moravany prvé republiky nesporně dúležité pro zachování jejich tváře a svébytnosti, především z hlediska tradic, kultury a umění. Pro příklad možeme uvést "barda Moravy a Slezska," Petra Bezruče nebo národopisný spolek Moravskoslovenská společnost, který v tomto období usiloval o zmapování aj zachování moravské a slovenské svébytnosti (osud ho později zavál až ke kolaborantské činnosti za období Protektorátu Čechy a Morava), čímž přispěl k utváření nejen moravského národního povědomí, ale aj dobrých vztahú a soužití Moravanú a Slovákú.

Zdroj: Pernes, Jiří: Pod moravskou orlicí, kap. Společný osud
         Wikipedie, otevřená encyklopedie, čl. Volby do parlamentu Československé republiky 1920; čl.Podkarpatská Rus; čl. Země moravskoslezská

Karel starší ze Žerotína - Největší Moravan?

7. května 2010 v 16:06 | Alda |  Osobnosti
zerotin

Jedna z nejvýznamnějších osobností moravských dějin. Šlechtic a politik předbělohorského období se proslavil nejen jako vynikajicí řečník a diplomat, ale především jako přední představitel moravského patriotizmu. Na svojich cestách se seznámil s předními osobnostmi západoevropské politiky. Ovládal čtyři cizí jazyky-francouzštinu, latinu, němčinu a italštinu. Významně také podporoval Jednotu bratrskou.
Ke konci 16.staletí se stal vúdčí osobností protestantské stavovské opozice, načež ho kardinál Zikmund z Dietrichštejna obvinil z "velezrádného spojení s Francií" a "zlehčování císařského majestátu." Žerotín v následném vleklém soudním procesu dokázal svoje neprávem pošpiněné jméno očistit, pak se však stáhl do ústraní. V roce 1606 ho za toto kritizoval jeho přítel Jiřík z Hodic, který mu vyčítal, že "zle dělá, když dary boží (teda: řečnické nadání a politický rozhled) v sobě udušuje." Žerotín na to reagoval rozsáhlým dopisem, který je znám pod názvem "Apologie neb Obrana ku panu Jiříku z Hodic." V tomto dílu tvrdě kritizuje poměry na Moravě a v Čechách aj samotného císaře: "Ale jak k J. Mti (teda: Jeho Milosti, císaři Rudolfu II.) jest těžký přístup a jak nesnadně se audiencí dochází, o tom ač všickni vědí, já však jsem toho živý svědek, který sem sobě toho ani vyprositi, ani vymluviti, ani dokoupiti, ani žádným způsobem vyprakticirovati (teda: zařídit) nemohl, abych mohl [...] čtyry slova osobně s J. Mtí promluviti..."
V roku 1607 se Žerotín ve sporu Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše Habsburského postavil na stranu Matyášovu a zasloužil se o vznik rakousko-uhersko-moravské koalice, která Matyáše podporovala. Pokusil se do ní zapojit aj české stavy, ale neuspěl, což vedlo k rozdělení Čech a Moravy. Na následném bartolomějském sněmu v Brnu potvrdil Matyáš svrchovanost, svobody a privilegia Moravy a Karla staršího ze Žerotína jako moravského zemského hejtmana. Žerotín tento úřad zastával do roku 1615, kdy pod sílícím tlakem katolické strany odešel.
Do politiky se zapojil ještě jednou, v roku 1618, kdy usiloval o mírové vyřešení sporú mezi stavy a císařem. Když nezabránil propuknutí stavovského povstání, pokusil se alespoň přesvědčit moravskou šlechtu, aby se do povstání nezapojila a raději vyjednávala, ani toto se mu však nakonec nepodařilo. Ztroskotala aj mírová jednání s novým císařem Ferdinandem II. Jejich výsledkem bylo "pouze" to, že po porážce stavovského povstání mohl jako jeden z mála nekatolíkú zústat v zemi. Na svojich panstvích pak poskytoval útočiště protestantúm (například J.A.Komenskému) a zasloužil se aj o přesunutí tiskárny Jednoty bratrské do polského Lešna a její knihovny do Vratislavi.
Jeho výrazné vymezení moravských zájmú vúči politice české šlechty dobře dokazuje jeho reakce na výzvu českých stavú, aby se Moravané připojili k jejich povstání: "Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich [porážek], ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní."
zdroje: Wikipedie
                                                                  Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
            O Moravě pro Moravany

Alois Vojtěch Šembera, "Moravan" z Čech

7. května 2010 v 15:58 | Alda |  Osobnosti

sembera

V prvé polovině 19.staletí se v Čechách rozvíjelo to, co dnes všeci dúvěrně známe z hodin literatury: české národní obrození. Moravané měli k těmto snahám vztah rezervovaný, mnozí v nich spatřovali jeden z mnoha českých pokusú o pevné připoutání Markrabství ke Království. Tato nedúvěra se v určitou přízeň změnila spíše až v druhé polovině staletí pod tlakem sílícího všeněmectví (pangermanizmu). Toto hnutí přivedlo německé Moravany k tomu, že se začali vymezovat vúči Moravanúm slovanským (na tomto mělo však svúj podíl aj samotné národní obrození-možná by bez něho soužití slovanských a německých Moravanú vypadalo jinak, neodvažuju se soudit), kteří následně hledali oporu ve svojich slovanských bratrech-v Češích (to ale neznamenalo, že by popírali svoju moravskou odlišnost a svébytnost, všeci moravští obrozenci té doby se nanejvýše považovali za "Čechy rodu moravského").
Avšak v prvé polovině byla situace jiná a čeští obrozenci hledali pro své snahy nové spojence nejen na Moravě, ale aj na Slovensku. Mnozí zdúrazňovali egzistenci jednoho slovanského národa v těchto oblastech, který je spojen jediným jazykem (např. František Palacký), jehož novou spisovnou podobu chtěli stanovit. Jelikož púsobili nejvíce v oblasti Prahy a středních Čech, vycházeli v této snaze z tamního nářečí.
Našli se však aj tací, kteří si všímali jazykových rozdílností obyvatelú Moravy a Slovenska a požadovali, aby se při utváření nového spisovného jazyka hledělo aj na tyto odlišnosti. Néni bez zajmavosti, že se jednalo o Čechy (ač bychom tyto požadavky čekali spíše od Moravanú či Slovákú. Ti naopak mnohdy podporovali myšlenku jazyka vycházejícího ze středočeského-pražského-nářečí: již zmíněný František Palacký či Ján Kollár).
Jedním z nejvýznamnějších jazykovědcú, který prosazoval začlenění moravizmú do utvářeného jazyka, byl Alois Vojtěch Šembera. Narodil se 21. března 1807 ve Vysokém Mýtu ve východních Čechách. Studoval gymnázium v Litomyšli a později filologii a právo na Karlově univerzitě. Od studentských let se aktivně účastnil obrozeneckého života (především zájmem o divadlo). Od roku 1830 púsobil v Brnu jako právník a soukromý učitel, v letech 1839-47 na olomoucké univerzitě, od roku 1847 na brněnské. Krátce také pracoval v Moravském zemském archívu (1847-1849) a v Moravských novinách (1848-49).
Během svojeho púsobení na Moravě si zemi aj její lid zamiloval a zde právě pochopil potřebu začlenění moravizmú do vznikající spisovné češtiny, mají-li se české obrozenecké snahy setkat s úspěchem aj na Moravě (stejně tak zdúrazňoval ohled aj na jazyk Slovákú). Vyzdvihoval jednoduchost a libozvučnost moravského jazyka ("jazyk sprostého (teda:prostého) Moravce, zvláště co se starých forem týká, mnohem je zachovalejší než jazyk český.[...] Zachovala se[...] také lepší pravidelnost, určitost a libozvuk"). V neposlední řadě prosazoval aj označení vznikající spisovné češtiny za "jazyk čechoslovanský," utvořený dle zvyklostí "lidu jak českého, tak moravského i slováckého(teda: slovenského)."
Utváření nového spisovného jazyka se však nedělo dle představ Šemberových, který za své názory sklidil mohutnou kritiku ostatních obrozencú. Josef Jungmann, v té době již uznávaný jazykovědec, například označil představy o začlenění moravizmú do spisovné češtiny za vytváření "jakési valasko-hanácko-české míchaniny." Tendence Šembery a dalších, kteří uvažovali podobně (F.D.Trnka, V.P. Ziak), však v žádném případu nemožeme považovat za "moravský jazykový separatizmus," neboť tito obrozenci se pouze snažili o "spravedlivější" podobu češtiny a-proč ne?-aj o její větší bohatost, což by jistě nebylo ke škodě jak jazyka, tak těch, kdo ho měli užívat.

Zdroj: Pernes, Jiří: Pod moravskou orlicí, kap. Národ moravský nebo český?
          Wikipedia, the free encyclopedia, čl. Alois Vojtěch Šembera

(Namísto článku) o doc. Boleslavu Bártovi

7. května 2010 v 15:49 | Alda |  Z moravských dějin


Chtěl jsem tu napsat článek o docentu Boleslavu Bártovi, o politickém hnutí HSD-SMS (Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko), o naději, kterou přineslo Moravanúm a Slezanúm, o nadšení, které v těchto dvouch národech dokázalo probudit, o slavném sčítání lidu v roku 1991, kdy se statisíce lidí přihlásily k "neoficiální" moravské a slezské národnosti, o povýšeném, ignorantském přístupu pražské vlády k požadavkúm strany, která zastupovala téměř 10% voličú, o šoku, který pro HSD-SMS i veškeré jeho příznivce znamenala smrt doc. Bárty 31.5.1991 ve slovenských Budmericích, o této tragické události, která nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena odpovědnými autoritami, o pobouřené reakci Moravanú a Slezanú, která následovala, ale nedokázala již zabránit odklonu HSD-SMS od púvodních snah ani jeho postupnému úpadku pod vedením dr. Jana Kryčera.
Zdrojem mně měl být opět Jiří Pernes a jeho "Pod moravskou orlicí," z nichž vychází aj výše uvedené stručné zhrnutí událostí okolo "moravského národního obrození" těch rokú, ale aj s množstvím informací, které jsem měl díky zmíněnému dílu k dispozici, nějak jsem při psaní stále nebyl se článkem spokojen. Taký článek, měl-li by mět nějaký význam, musel by dopodrobna vysvětlit všecko, co se tehdy dělo, a taký článek při nejlepší vúli nésu zatím schopný dát dohromady. Co jsem napsal, dávalo více otázek než odpovědí, poněvadž toto téma je jedním z nejdiskutabilnějších témat celých moravských aj slezských dějin. Podávám tedy výše prosté zhrnutí těch nejdúležitějších událostí, poněvadž toto by povšechně měl znát každý, alespoň vědět, kdo to byl doc. Bárta, co to bylo HSD-SMS a jakých dosáhli úspěchú-také sjednocení mnohých Moravanú a Slezanú dějiny nepamatují. A taktéž vědět, že tento úspěch nemohl být dotažen do konce, protože v Praze hlasu Moravy a Slezska nepopřáli sluchu, aj když tento hlas byl slyšet více než kdy dříve.
Na závěr připojuju ještě jednu výzvu: kdo z vás máte o tomto tématu hlubší a obsáhlejší znalosti a možete je podrobně rozepsat do článku, neváhejte a pište, podpořte moju snahu aj k užitku ostatních, které toto zajmá.


Editorial

7. května 2010 v 14:32 | Alda |  STE-LI TU POPRVÉ, ČTĚTE!
orlica

Moravankám, Moravanúm aj všeckým ostatním!

Vítajte na mojich vebových stránkách!
Tyto stránky vznikly a budou prúběžně rozšiřovány (v závislosti na tom, jak budu mět čas) tak, aby Vám všeckým poskytly informace o Moravě a moravském národu, ať už se tyto týkají dějin, kultury, tradic či místopisu. Mojím prvým a nejdúležitějším cílem je vytvořit co nejucelenější přehled o naší vlasti, neboť tomuto tématu je v současné době věnováno méně, než by bylo třeba. Toto chcu svojí činností napravit. Dneska, kdy moravanství prochází jakýmsi obrozením, jako už v minulosti tolikrát, si dobře uvědomuju dúležitost svojeho konání. Těžko možeme obhajovat svoju tvář, když ju ani pořádně neznáme. Snadno pak podlehneme rúzným lžím a polopravdám.
Druhým úkolem, který si tu stanovuju, je rozšíření spisovné moravštiny do běžného užívání, neboť každý jazyk, má-li se správně vyvíjet ve všecké svojí pestrosti a bohatosti, potřebuje kromě teoretických spisú, určujících pravidla jeho užití, aj samo užití praktické.
Slibuju Vám všeckým, že oba tyto úkoly se budu snažit plnit dle svojich nejlepších možností - a zároveň ty z Vás, kdož máte zájem podílet se na tvorbě tohoto vebu, prosím, abyste mně poslali Vaše příspěvky na výše uvedenou adresu. Vítám články týkající se dějin, kultury, tradic či místopisu Moravy, dále aktuality, úvahy, fejetony aj uměleckou tvorbu související s Moravou a moravským národem (alespoň rámcově). Články se možú týkat aj politiky, která do našeho života tak jak tak proniká. Prosím ale, abyste při psaní článkú respektovali základní pravidla slušnosti a tolerance - možete kritizovat, ale neurážejte. Zdúrazňuju, že jakýkoliv rasistický, šovinistický nebo vulgární příspěvek nezveřejním - taký příspěvek mně ani neposílejte! Dále prosím, abyste při psaní faktografických článkú vždy uváděli pokud možno všecky zdroje, z nichž ste čerpali. Mým cílem je uvádět fakta pravdivě, nikoliv je překrucovat v moravský prospěch - proto sú zdroje dúležité, kvúli případnému ověření. V neposlední řadě prosím o spolupráci aj odborníky na spisovný moravský jazyk - narazíte-li někde na nesrovnalost s pravidly moravštiny, prosím, abyste mě na ňu upozornili a já ju mohl opravit.
Su přesvědčen, že Vám múj veb bude sloužit jen k prospěchu a že tu najdete mnohé zajmavosti, které rozšíří Vaše obzory.

                                                                                        V úctě,
                                                                                                 Alda